Fráze „nikdy nezapomenu“ je již dlouho spojována s holocaustem. Je to odraz proti typu dobrovolné, kolektivní amnézie, která umožňuje nejen pachatelům zvěrstev, ale i jejich potomkům procházet životem nezatíženi vinou za válečné zločiny a privilegiami získanými v důsledku jejich spáchání. Dokument film „Tantura“ ukazuje, jak selektivně se tato fráze používá, když je námětem založení Izraele, který zabíjel a vysídlil Palestince a měl negativní multigenerační dominový efekt, který pokračuje až do současnosti. Film se zaměřuje na osudy palestinských obyvatel titulní vesnice v létě 1948. Masová vražda izraelskými vojáky byla součástí ponuré události, která zahrnovala bití, znásilňování a rabování.

„Tantura“ je souborné dílo s mnoha hlasy. Ale hlavní nití vyprávění je výzkum postgraduálního studenta Haifské univerzity jménem Teddy Katz o vlivu války z roku 1948 na pět vesnic, včetně Tantury. Katz provedl 140 hodin audio rozhovorů se 135 lidmi, jak Palestinci, tak izraelskými svědky (a účastníky) událostí v Tantuře. Poté v roce 1998 publikoval tezi, v níž dospěl k závěru, že došlo k masakru 200-250 Tanturských Palestinců, většinou mužů, Alexandroni Brigade IDF a že oběti byly pohřbeny v masových hrobech. Za práci získal nejvyšší možnou známku a promoval s vyznamenáním.

Když Times of Israel uveřejnily článek o Tanturovi, který se silně opíral o Katzovu práci, vyvolalo to takový rozhořčení, že se Katz stal předmětem žaloby pro urážku na cti ze strany skupiny jeho poddaných (i když s ním mluvili dobrovolně a vše bylo na pásce ). Aby se případ vyřešil mimosoudně a ušetřil univerzitní veřejné pohoršení, byl Katz nucen podepsat odvolání, že masakr se nestal, a soudce případ uzavřel. Několik dní poté se Katz pokusil stáhnout své odvolání s tím, že to podepsal „ve chvíli slabosti a že toho už hluboce litoval“, ale soudce nechal případ uzavřený a univerzita mu odebrala titul.

Soudkyně, která (sotva) předsedala případu pomluvy, poprvé poslouchá některé z nahrávek na kameru a naznačuje, že kdyby je slyšela před 22 lety, přiklonila by se na stranu Katze. Stále si však klademe otázku, zda by byl možný jiný výsledek vzhledem k tomu, jací jsou lidé, jak pevně národy lpí na sebelichotivých základních mýtech a jak má mozek tendenci zpracovávat (a pak odmítat) vinu, odpovědnost a účtování. Nakonec se ke konci filmu tři ženy a jeden muž, kteří byli obyvateli původního kibucu vytvořeného v Tantuře po masakru a vysídlení, dohadují o tom, zda by měl být na místě povolen památník obětem.

Jeden z dotázaných na kameru popisuje incidenty v Tantuře tak, že byly nejen pohřbeny, ale zničeny. Těžištěm filmu je chtěné zapomínání a film má podle očekávání omezený úspěch ve snaze vynutit si vzpomínku u většiny účastníků, kteří mají tendenci ustupovat do variant: „No, byla to válka a ve válce se stávají špatné věci“ nebo „ Bylo to dávno,“ nebo „Snažili jsme se založit národ, abychom nemuseli procházet dalším holocaustem,“ nebo „Arabové byli nemilosrdní, tak jsme udělali, co jsme museli.“

Každý existující národ je do určité míry založen na agónii zavražděných a vysídlených dřívějších obyvatel, Spojené státy nevyjímaje, a potomci vítězné strany takové věci vždy říkají. Není tedy překvapením, že se zde opakují, natož abychom se dozvěděli, že došlo k následným útokům na Katzovu tezi, včetně přehodnocení rektorem Haifské univerzity, který označil jeho výzkumné metody a dohled nad nimi jeho poradci za chybné, a dospěl k závěru, že Neexistoval způsob, jak dokázat, že bylo zabito přes 200 lidí, počet mohl být tak nízký, jako 40 nebo 50, a nebylo možné prokázat, že každý z nich byl obětí vraždy.

Filmař Alon Schwarz si uvědomoval, do jakého politického minového pole vstoupil výběrem tohoto tématu, a proto nepochybně jde vyprávění o lehkou váhu. Výsledek je trochu roztříštěný a nesoustředěný ve svém uspořádání různých hlasů, občas nechává věci „klesnout“, jak to opakovaně říká jeden voják na audiokazetě, když tlačení a sondování mohlo přinést větší vhled. (Schwarz možná neměl pocit, že by mohl věci posouvat dál, protože tolik jeho fotografovaných osob bylo ve věku osmdesáti a devadesáti let a už jim bylo nepříjemné, když je někdo vyzýval.) A i když člověk chápe, proč byli dotazováni pouze Izraelci, zdá se, že Schwarz za něco jde. jako dokumenty o holocaustu Clauda Lanzmanna a Marcela Ophulse, které konfrontovaly pachatele a původce válečných zločinů – existují body, kdy by divák mohl stále přemýšlet, zda by výsledek byl bohatší, i když chaotický a výbušnější, kdyby rozšířil okruh témat. (pamatujte, že demografické složení původní Katzovy šarže pásek bylo 50/50).

Ale konečný produkt musel být tak jako tak kontroverzní, stejně jako téměř každý kus zfilmovaného nebo psaného média zaměřeného na židovsko-arabskou historii na Blízkém východě. Pouhé nastolení tématu vede k hádkám. Izraelci nazývají události roku 1948 válkou za nezávislost, zatímco Palestinci tomu říkají Nabka neboli Katastrofa. Je těžké si představit, jak by se ti dva mohli usmířit, a „Tantura“ se o to nesnaží. Má plné ruce práce, aby zjistil, co se stalo, a povzbuzuje účastníky a příjemce, aby přijali, co to znamenalo.